Sama...

Docela dost často si připadám sama. Mám spoustu kamarádů, milující rodinu, ale jsem pořád sama. Nevím, čím to je. Asi jsem taková.

Každopádně se cítím pořád sama. Sedím ve škole v lavici a najednou to přijde. Samota. Ta hnusná bestie, které se mě snaží dostat od mých přátel pěkně daleko. A já se ji nepostavím. Neumím to. Nezvládnu to. Prostě se ji podvolím. Potom mám pocit, že mě všichni pomlouvají,
nemají mě rádi a já jsem z toho smutná a je mi na nic. A já nenávidím, když jsem zamlklá, nemám chuť nic dělat a bavit se. Já se ráda směju, dělám ze sebe šaška, protože mě naplňuje a miluju to, když se lidé v mé přítomnosti smějí a jsou šťastní. A ještě lepší je to tehdy, když je to mojí zásluhou. Nevadí mi, když se lidé baví na můj účet, samozřejmě nesnáším, když to zajde daleko. Každý normální a inteligentní člověk dokáže posoudit, kdy by to vadilo i jemu. Už hodně krát mi přátelé ze třídy říkali, jestli nechci být komik/čka.
Právě jsme zjistila, že umím krásně přemosťovat nebo jak se to řekne. Prostě skákat od tématu k tématu. Od samoty ke smíchu. Jsem prostě zvláštní bytost. Ale jedno vím jistě, i když na mě někdy přijde samota a smutek, dokážu to přejít a být zase veselá a "rozdávat" radost. A za tohle jsem ráda.

Nevěděla jsem, co sem dát, tak tu máte káče. :D
A pokud máte Pinterest sledujte tuhle nástěnku. ;)
https://cz.pinterest.com/duckie1959/love-ducks/

Nejsem taková jakou mě někteří vidí

Někteří lidé si o mně myslí, že jsem zranitelná, křehká dívenka, že si nechám všechno líbit. Mám dobré známky, nezapomínám, nechodím pozdě, jsem vždy připravená. Ale tohle si myslí opravdu jen lidi, kteří mě znají sotva týden. Ano, byla jsem zranitelná, křehká, ale škola, na které jsem, mě naučila říct svůj názor a nenechat si všechno líbit. Umím říct co si myslím, nedělá mi to problém, možná trošku. Protože jsem zjistila, že život je krutý, nikdo se s tebou nemazlí. Tak dlouho nám tohle vtloukali do hlav, ale na to musí přijít každý sám. Opravdu mě mrzí, že na to přijde člověk docela v pozdním věku. Ale abych se tady netvářila jako nemilosrdná mrcha, tak ano, spousta věcí, které mi kdo kdy řekl, mě hodně zklamala. Ovlivnilo to i má důležitá rozhodnutí. Já nemám problém projevit své city, ba naopak když se přede mnou někdo rozpláče, beru to tak, že má aspoň nějakou lidskost a city. Moje babička mi říkává: Nikdy neukazuj svou slabost, budou tě brát jako slabocha. Ale i když jsem se změnila, tak ve mě kousíček křehké dívenky zůstal. Každopádně jsem chtěla říct, že nikdo není takový, jaký se na první pohled zdá.

Poslední dobou lítám hlavou v oblací, můj imaginární svět je o hodně lepší, dokonalejší než tenhle. Ano asi bych se měla zabývat přítomností a nevymýšlet si svět, který je stejně jen v mojí hlavě. Ale já to beru jako útěk před realitou, před vším zlým co mě venku čeká. V mém imaginárním světě můžu být kdokoliv, cokoliv a kdekoliv jen budu chtít. Ale i realita může být taková jakou ji chceme, jakou si ji vysníme, možná proto si neustále představuji můj dokonalý život. A já věřím tomu, že se jednou budu mít dobře, budu mít milující rodinu, krásný dům a splní se mi vše po čem jsem kdy toužila.
To jsem já, snílek. Někteří mě znají jako Alenu Papežíkovou. TOHLE VŠECHNO JSEM JÁ.

Štěstí

Co je to štěstí? A existuje vůbec štěstí? Myslím, že je na každém, jestli věří nebo nevěří na štěstí. Já osobně nedokážu říct jestli ano nebo ne. Nebo spíše takto.

Šťastný člověk nemusí být bohatý, aby byl šťastný. Šťastný může být každý z nás, jen si musíme najít důvod, proč být šťastný. Já osobně ani neumím být smutná, protože pokaždé když mám špatnou náladu nebo jsem smutná, se vždycky najde něco co mě rozveselí. Snad nikdy v životě jsem nebyla celý den naštvaná, uražená nebo smutná.

Stejné je to s úspěšnými lidmi. Někdo si představuje úspěšného člověka jako člověka, který má dobrou práci, která mu nese hodně peněz. Já si úspěšného člověka představuji jako člověka, kterého jeho zaměstnání baví, má milující rodinu a i když nemá moc peněz, dokáže se radovat i z mála. Takto jsem byla celý život vychovávaná a jsem za to upřímně velice ráda. Jako takové lidi považuji mé rodiče. A doufám, že i oni si o sobě myslí, že jsou úspěšní. Někdo by tohle považoval za vychloubání nebo povyšování, ale já to beru jako děkování za to co máme. Zpět k tématu.

Jak už jsem řekla, šťastný může být i člověk s málem. A nejdůležitější je si uvědomit co všechno máme, protože VŽDYCKY může být hůř. Takže se řídím tímhle: Za všechny věci, které máš, ať už je to rodina nebo střecha nad hlavou, buď vděčný, jednoho dne za může vše obrátit, jak k dobrému tak i ke zlému.

Tohle je pro mě pocit štěstí