Přijata na školu?

Včera mi přišel dopis ze školy, na kterou jsem se hlásila, že jsem přijata. Ale tohle není úplně to, o čem jsem chtěla mluvit psát. Chtěla jsem se dostat k tématu kamarádství. Proč teda ten název? Netuším...
Ale zpět. Se třídou máme společnej chat na messengeru a já jsem tam dneska napsala, že mě přijali. Pogratulovali mi dva ze třinácti lidí, kteří si tu zprávu otevřeli. Ale zas ať to nevyzní špatně, já nepotřebuju, aby mi všichni gratulovali a říkali, jak jsem dobrá, že jsem se dostala, jen jde o to, že teď přemýšlím o tom, jestli mě má vůbec někdo rád. A není to ten stav, kdy se klepu (uvnitř) a říkám si nikdo mě nemá rád, všichni mě mají u prdele někde.
Já vím, že si z toho nemám dělat hlavu, ale tohle, konkrétně kamarádi ve škole, mě trápí docela dost dlouho. A já to potřebuju někam napsat, prostě dostat to ze sebe.
Takže vám na závěr něco sdělím. Mějte své blízké rádi, protože někteří na ně nemají zrovna štěstí. A taky sledujte můj Instagram, protože tam přidávám ty nejbožejší fotky pod sluncem. :)
XOXO ne,  Peace  ne, Ahojdá ne...
Mějte sluníčkový den, Alča :*

Utubering Praha 2016

V pátek jsem byla na Utuberingu v Praze. Jelikož bydlím v Brně, čekala nás tedy dlouhá cesta autobusem. Vyrazily jsme 6:30 a do Prahy jsme dorazily v 9:00.

Já vím, že je to totálně rozmazaný, ale přijde mi to hustý. :)

Z Florence jsme jeli na Václavák, kde jsme prošly pár obchodů a zašly do KFC. Než jsme jely do Letňan, kde se Utubering konal, tak jsem si potřebovala rozměnit peníze. Šly jsme tedy do banky. Vůbec jsme nevěděly, jestli nám ty peníze rozmění, ale zkusily jsme to. Paní u pokladny byla milá a zeptala se nás na co to chceme rozměnit. Když jsem ji odpověděla, začala tisknout nějaký formulář. Poté mi ho podala a chtěla ať ho podepíšu. Tak jsem ten formulář podepsala. A paní mi dala peníze, kopii formuláře a popřála nám pěkný den. 

Když jsme vyšly z banky divily jsme se tomu, jaká je to rozměnění peněz 'šaráda'. Poté jsme nasedly na metro a jely vstříc Utuberingu.

Když jsme tam dorazily, tak první co, nám vzali pití, takže celý dva litry šly do koše. Byla jsem fakt naštvaná, protože v areálu bylo to pití hrozně drahý. Říkaly jsme si, že to mohli aspoň někam napsat, (samozřejmě hned jak jsme se vrátily domů, tak jsme to hledaly v nejčastějších otázkách a tam to bylo napsaný, ale kdo by se do těch otázek díval, když je mu všechno jasné...). Do areálu nás pustili asi o 20 min později, ale to až tak nevadilo. Do 15:00 jsme se s kamarádkou nudily a nevěděly co dělat. Nakonec jsme se  vyfotily s pár youtuberama a prošly areál, co kde je.

 Ještě než začal program jsme byly na rozhovoru v DVTV s Kovym. V 15:00 začal program a my nevěděly kam dřív skočit, protože jsme chtěly vidět všechno a všechny.

Šly jsme se tedy podívat na rozhovor s Shopaholic Nicol, Teri Blitzen taky pro DVTV. Už nevím na jakém vystoupení jsme byli, ale chtěly jsme stihnout Hoggyho v rozhovoru s DVTV, samozřejmě jsme přišly a všichni odcházeli. Rozhodně vím, že jsme viděly Martina Rotu, Petra (Hoggyho)-tady se všichni řezali smíchy, Johnyho Machettu (to jsme si moc užili) a pár YouTuberů, jak hráli hru. Poté bylo vyhlášení cen. Vyhrála Fallenka, Shopaholic Nicol a House.

Přeskočím asi tak tři hodiny a je tu koncert Slzy, zase mě nabili pozitivní energií a moc jsem si to užila. 

Hned jak skončil koncert jsme se vydaly na metro a jely na Florenc, kde jsme čekaly asi hodinu na bus.

 Nakonec jsme nastoupily a odjely do Brna. Vrátily jsme se ve 3:00 takže jsme šly spát.

A tímto bych ukončila vyprávění o Utuberingu. Byla to skvělá akce, od minulého roku se to hodně zlepšilo a já budu na tuto akci  ještě dlouho vzpomínat.

Pac a pusu, Alča

PS: Můžete mě sledovat na Instagramu, protože jak říká jeden super člověk, můj instagram je prostě nejlepší.
Odkaz: https://www.instagram.com/alena_papezikova/ :)

Hodní lidé a karma existují

Ale jen někdy. :)

Říká se, že hodní lidé jsou jen v pohádkách. Dobře, neříká se to, ale já osobně je vídám zřídka. A o karmě, o té se říká, že je svině a nemůžu nesouhlasit. Ale dneska se mi stala taková zajímavá příhoda, že se o ni s vámi prostě musím podělit.
Šla jsem si pro šalinkartu (mám pocit, že se tomu v Praze říká tramvajenka), ale neměla jsem fotku, tak jsem se šla ještě vyfotit. A když jdu zpátky s fotkama v ruce, vidím slepého pána, jak stojí a asi přemýšlí. Tak jsem se ho zeptala, jestli nepotřebuje pomoct. Říkal, že se potřebuje dostat na schody, kterými se dostane na ulici Pellicova. Říkala jsem si, že udělám dobrý skutek, a tak jsem ho dovedla na schody a šla jsem si pro šalinkartu. Vesele jsem si vykračovala s dobrým pocitem z odvedeného dobrého skutku.
 Paní v dopravním podniku byla 'velice příjemná'. Pak přišlo na řadu placení. Z paní vypadla částka 305 Kč. Samozřejmě jsem měla u sebe jenom 300. Mamka mi totiž řekla, že měsíční šalinkarta stojí 275, to je sice pravda, ale jelikož mi vyměňovali oba kupóny, tak to stálo o 30 Kč víc. A já jsem tam stála a ta 'milá' paní mi říká, co teď budu jako dělat, já jsem samozřejmě nevěděla. A tak se mě ta 'velice příjemná' zaměstnankyně Dopravního podniku města Brna zeptala, jestli jí těch pět korun donesu, já jsem jí to odkývala, ale ona začala s tím, jestli se na to nevykašlu, a že se na to určitě vykašlu. Měla jsem jí chuť říct, že jestli si myslí, že jí to nedonesu, tak ať se příště neptá, jestli jí to donesu, ale nechtěla jsem být zlá, přece jenom to byla moje chyba. A v tu chvíli, kdy do mě hustila to, že jí ty peníze rozhodně nedonesu, karma zařídila, aby přišel někdo, kdo to za mě zaplatí. A tímto děkuji neznámému chlapíkovi, že za mě těch 5 Kč zaplatil.
 Takže závěr tohoto celého příběhu je, že každý kdo dělá ať už sebemenší dobré skutky, je po právu odměněn. A že dobří lidé mezi námi ještě jsou. :)

Kde se berou nápady?

Mám pocit, že se nápady berou v hlavě, ale přímo o tomhle jsem nechtěla mluvit. Chtěla jsem mluvit (psát) o tom, jak mě některé věci inspirují k napsání příspěvku. Někdy jen tak jedu do školy nebo ze školy, něco uvidím a to mě inspiruje. Nebo si přečtu nějaký článek někde na internetu nebo mě prostě nápad cvrnkne do nosu. Ale většina nápadů mě napadá v posteli, když usínám. A nikdy nevím kam to psát, tak to píšu na stěnu (samozřejmě tužkou, aby se to dalo smazat). Ale nepíšu si tam jenom nápady, píšu si tam třeba názvy písniček, které si potom hledám. Já si je totiž nemůžu hledat hned, protože na většinu písniček přijdu ze streamů od Petra Lexy (Hoggyho). Ale co nesnáším je, když mám nějakej skvělej nápad a než si ho zapíšu, tak ho zapomenu. To mám chuť vraždit (neberte vážně všechno, co píšu :D). Některé dny mám strašnou chuť psát, ale nemám o čem a je kravina psát, když nemáš o čem, že?

Taky mě napadá téma kopírování. I když je kopírování a inspirace něco trochu jiného, lidé (hlavně mladší generace) tyto věci zaměňují. Nebo spíš všemu co se něčemu podobá je kopírování a inspirace nemá v tomhle světě místo. Nebo mi to tak alespoň přijde. Jaký máte na tohle téma názor vy?

Tohle je moje stěna u postele. Ten dlouhej text je z filmu Alenka v říši divů, kterej mimochodem miluju. 

Sama...

Docela dost často si připadám sama. Mám spoustu kamarádů, milující rodinu, ale jsem pořád sama. Nevím, čím to je. Asi jsem taková.

Každopádně se cítím pořád sama. Sedím ve škole v lavici a najednou to přijde. Samota. Ta hnusná bestie, které se mě snaží dostat od mých přátel pěkně daleko. A já se ji nepostavím. Neumím to. Nezvládnu to. Prostě se ji podvolím. Potom mám pocit, že mě všichni pomlouvají,
nemají mě rádi a já jsem z toho smutná a je mi na nic. A já nenávidím, když jsem zamlklá, nemám chuť nic dělat a bavit se. Já se ráda směju, dělám ze sebe šaška, protože mě naplňuje a miluju to, když se lidé v mé přítomnosti smějí a jsou šťastní. A ještě lepší je to tehdy, když je to mojí zásluhou. Nevadí mi, když se lidé baví na můj účet, samozřejmě nesnáším, když to zajde daleko. Každý normální a inteligentní člověk dokáže posoudit, kdy by to vadilo i jemu. Už hodně krát mi přátelé ze třídy říkali, jestli nechci být komik/čka.
Právě jsme zjistila, že umím krásně přemosťovat nebo jak se to řekne. Prostě skákat od tématu k tématu. Od samoty ke smíchu. Jsem prostě zvláštní bytost. Ale jedno vím jistě, i když na mě někdy přijde samota a smutek, dokážu to přejít a být zase veselá a "rozdávat" radost. A za tohle jsem ráda.

Nevěděla jsem, co sem dát, tak tu máte káče. :D
A pokud máte Pinterest sledujte tuhle nástěnku. ;)
https://cz.pinterest.com/duckie1959/love-ducks/

Nejsem taková jakou mě někteří vidí

Někteří lidé si o mně myslí, že jsem zranitelná, křehká dívenka, že si nechám všechno líbit. Mám dobré známky, nezapomínám, nechodím pozdě, jsem vždy připravená. Ale tohle si myslí opravdu jen lidi, kteří mě znají sotva týden. Ano, byla jsem zranitelná, křehká, ale škola, na které jsem, mě naučila říct svůj názor a nenechat si všechno líbit. Umím říct co si myslím, nedělá mi to problém, možná trošku. Protože jsem zjistila, že život je krutý, nikdo se s tebou nemazlí. Tak dlouho nám tohle vtloukali do hlav, ale na to musí přijít každý sám. Opravdu mě mrzí, že na to přijde člověk docela v pozdním věku. Ale abych se tady netvářila jako nemilosrdná mrcha, tak ano, spousta věcí, které mi kdo kdy řekl, mě hodně zklamala. Ovlivnilo to i má důležitá rozhodnutí. Já nemám problém projevit své city, ba naopak když se přede mnou někdo rozpláče, beru to tak, že má aspoň nějakou lidskost a city. Moje babička mi říkává: Nikdy neukazuj svou slabost, budou tě brát jako slabocha. Ale i když jsem se změnila, tak ve mě kousíček křehké dívenky zůstal. Každopádně jsem chtěla říct, že nikdo není takový, jaký se na první pohled zdá.

Poslední dobou lítám hlavou v oblací, můj imaginární svět je o hodně lepší, dokonalejší než tenhle. Ano asi bych se měla zabývat přítomností a nevymýšlet si svět, který je stejně jen v mojí hlavě. Ale já to beru jako útěk před realitou, před vším zlým co mě venku čeká. V mém imaginárním světě můžu být kdokoliv, cokoliv a kdekoliv jen budu chtít. Ale i realita může být taková jakou ji chceme, jakou si ji vysníme, možná proto si neustále představuji můj dokonalý život. A já věřím tomu, že se jednou budu mít dobře, budu mít milující rodinu, krásný dům a splní se mi vše po čem jsem kdy toužila.
To jsem já, snílek. Někteří mě znají jako Alenu Papežíkovou. TOHLE VŠECHNO JSEM JÁ.

Štěstí

Co je to štěstí? A existuje vůbec štěstí? Myslím, že je na každém, jestli věří nebo nevěří na štěstí. Já osobně nedokážu říct jestli ano nebo ne. Nebo spíše takto.

Šťastný člověk nemusí být bohatý, aby byl šťastný. Šťastný může být každý z nás, jen si musíme najít důvod, proč být šťastný. Já osobně ani neumím být smutná, protože pokaždé když mám špatnou náladu nebo jsem smutná, se vždycky najde něco co mě rozveselí. Snad nikdy v životě jsem nebyla celý den naštvaná, uražená nebo smutná.

Stejné je to s úspěšnými lidmi. Někdo si představuje úspěšného člověka jako člověka, který má dobrou práci, která mu nese hodně peněz. Já si úspěšného člověka představuji jako člověka, kterého jeho zaměstnání baví, má milující rodinu a i když nemá moc peněz, dokáže se radovat i z mála. Takto jsem byla celý život vychovávaná a jsem za to upřímně velice ráda. Jako takové lidi považuji mé rodiče. A doufám, že i oni si o sobě myslí, že jsou úspěšní. Někdo by tohle považoval za vychloubání nebo povyšování, ale já to beru jako děkování za to co máme. Zpět k tématu.

Jak už jsem řekla, šťastný může být i člověk s málem. A nejdůležitější je si uvědomit co všechno máme, protože VŽDYCKY může být hůř. Takže se řídím tímhle: Za všechny věci, které máš, ať už je to rodina nebo střecha nad hlavou, buď vděčný, jednoho dne za může vše obrátit, jak k dobrému tak i ke zlému.

Tohle je pro mě pocit štěstí